Atmosféra klesla na bod mrazu. I ve vzduchu bylo cítit podivné napětí. Po průchodu bezpečnostním rámem jsme obdrželi sluchátka a audio přístroj. Hned jak jsme naladili správnou stanici, prohlídka mohla začít. 
Přivítal nás nápis ARBEIT MACHT FREI vyznívající jako jeden velký žert a podél něj se táhnoucí nekonečné metry ostnatého drátu. Při první zastávce v bloku č. 11 nám běhal mráz po zádech, když jsme spatřili mnohaciferná čísla udávající počet obětí jedné velké hlouposti. 
Po všech statistikách jsme pokračovali do bloku č. 8, kde jsme se s genocidou seznámili osobněji a to doslova. Na vlastní oči jsme viděli vlasy, kufry, hračky, brýle, hřebeny i boty, které ještě před 72 lety nosili na nohou zbídačení vězni tábora. Dále jsme se seznámili se životem vězně. Zločiny proti lidskosti byly na denním pořádku a není třeba je rozvádět. 
Poslední částí byl Blok Smrti, kde mučili a popravovali vězně za sebemenší přestupek. Nacisté se nezastavili před ničím, důkazem je nejmladší popravená oběť – desetiletá hladová dívenka, jež ukradla kousek chleba.
Nejvíce se nás dotklo, když jsme stáli na místě, kde předtím leželi živí vedle mrtvých, když esesman vsypal otvorem do plynové komory granulky Cyklonu B.
Po tomto silném zážitku jsme se přesunuli do další části nazvané Birkenau, česky Březinka. Přivítala nás zlověstně vyhlížející železnice, po které přijížděli do chřtánu smrti nic netušící lidé. Tehdy ještě lidé. Zde jsme si prohlédli tzv. baráky, ve kterých vězni vykonávali své hygienické potřeby a spali. Prohlídku jsme zakončili výstupem na věž, ze které členové jednotky SS měli vše pod kontrolou.
Celá exkurze v nás zanechala hluboký dojem a přáli bychom si, aby se každý člověk nad tímto tématem někdy pozastavil a uvědomil si, jak se má dobře v porovnání s bolestí zubožených vězňů, a jakým člověkem vlastně je.

Za IX. B Kateřina Černá a Markéta Hurtová