Před tím, než si žáci devátých tříd s paní Hrachovcovou povídali, společně shlédli děsivý dokument Hitler, Stalina a já, který v režii Heleny Třeštíkové (mimo jiné natočila třeba strašlivý příběh nevyléčitelné narkomanky Katka) mapoval životní osudy Hedy Blochové- Margoliové, která si prožila snad všechna pekla druhé poloviny dvacátého století – nejenže strávila kus svého mládí v koncentračních táborech, ale v 50. letech jí v politickém procesu se Slánským popravili i manžela Rudolfa Margolia. A tak kolem žáků chodily velké dějiny, se všemi těmi hrůzami, které v sobě nesou. Jenže paní Hrachovcová představuje něco, co je stejně důležité, co se odehrává se stejnou silou, jen na to není tolik vidět, dějiny malé.
Když totiž paní Hrachovcová za Druhé světové války žila se svým manželem v hájence na kraji Semetína, neznamenalo to pro ni žádné relativní bezpečí - poblíž lesa, daleko od fronty, ani romantický klid jakoby mimo válku. Každý den chodila učit děti na Horní školu ve Vsetíně, a i jí se válka vryla pod kůži. Protože nemohla předvídat, ani se nijak připravit na smrt – chodila totiž pěšky tam i zpátky každý den, zkrátka – lidský strach jako trvalý fakt, to není o nic méně podstatné, jako jakékoli jiné utrpení. 
A pak je tu ještě klidné, nijak vyzdvihované hrdinství, protože jde o hrdinství samozřejmé, které pořád dojímá svou velkolepostí lidské touhy po lepším, klidnějším světě. Když jsem se totiž paní Hrachovcové zeptala, jak mohli tak samozřejmě krmit partyzány v době, kdy jídlo nebylo a prakticky vše se muselo získávat na černém trhu, odpověděla s klidem někoho, kdo ví, co je třeba udělat. Vůbec neměla potřebu připomenout, že za dané jednání mohli zastřelit ji i celou rodinu: „Tož jak, tož sme prostě negdy byli bez večeře.“ Ano: prostě jsme nejedli, a i to jsou přeci velké, protože lidské dějiny. 
Celá akce se uskutečnila v rámci projektu Příběhy bezpráví organizace Člověk v tísni, se kterou právě ZŠ LUH navázala dlouhodobější spolupráci a celá série upomínající na život válečný i poválečný se tak mohla představit i žákům na Vsetíně. 
                                                                                                              -ach-