Jiří Fiala, 7.A třída, O poklad strýca Juráša – 1. místo v okresním kole

Jakub žije už třináct let na planetě Radost. Mnoho lidí si možná řekne, proč takový hloupý název? Koho by napadlo pojmenovat planetu podle pocitu? To už bych ji rovnou mohl říkat Smutek nebo Zlost. No, ona Radost je vlastně naprosto trefné jméno (jak se už brzy dozvíte). A ano, Smutek a Zlost taky existují, ale o těchto planetách vám pro jistotu nebudu vyprávět. Ale vraťme se zpátky za Jakubem. Je malebné pondělní ráno, slunce se usmívá, ptáčci radostně zpívají, odbíjí devátá hodina (proč si kazit náladu brzkým vstáváním) a celé městečko právě vstává do škol a zaměstnání. 

„Úsměěěěěěěěěv, úsměěěěěěěěěv, úsměěěě... klap,“ zastavil Kuba budík a s nadšením vyskočil z postele. „Dobré ráno, Kubíčku, přinesla jsem ti tvou oblíbenou snídani,” řekla mu maminka. „Jéé, moc ti děkuju, maminko, celou noc jsem se těšil, až tě ráno zase spatřím,” odpověděl jí nadšeně Kuba. „Nápodobně, až posnídáš, tak běž prosím do školy, je nový den, a to znamená mnoho nových zkušeností, poznání a samozřejmě i radosti,“ zavolala maminka od dveří a odešla do práce. 

„Ne, ne, Jakube, Glücklich Freude se usmíval pod úhlem sedmnáct stupňů, nikoliv dvanáct, do Veselářů tedy zapíšu průměrný úsměv, ale netrap se, věřím, že na vysvědčení si to opravíš,” řekla Kubovi učitelka historie radosti. „Ach jo, a to jsem se na to ještě večer učil,” zaklel Kuba (samozřejmě potichu, aby ho nikdo neslyšel). „Chich, to jsi teda solidně zvoral,” smála se Kubovi jeho nejlepší kamarádka Tereza. „No tááák, byla to jen jedna otázka, ty zase propadáš z pozitivštiny, tak toho nech.” „Hele jako... Au, au, au, co to? Au...” 

„Já” 

„se”

„jednou’’

„trefím!”

„Podejte mi ty křídy, vy nevychovaná děcka!” Jakub s Terkou se zarazili, jako by je někdo postřelil. Neznali hněv. Pokud byl někdo někdy rozzuřený, tak se to snažil skrýt, co nejvíce uměl, ale tahle učitelka se neovládla. Pravdou je, že si takhle v hodinách povídají dost často. Vlastně se učitelka rozhněvala naprosto oprávněně. „Kubí, Terezko, já to tak nemyslela, byla to jen taková ukázka, jak to nemá vypadat. Nasaďte úsměv, jste čím dál lepší v hereckém projevu,” omlouvala se učitelka, když uviděla strnulé výrazy dvou dětí (samozřejmě si myslela své). 

Toho večera se Terka nechovala jako obvykle, to znamená, že si nefotila svůj šťastný obličej ani nevymýšlela anekdoty. Hluboce přemýšlela o tom, co se dneska stalo. „Teroušku můj, jsi nějaká skleslá, to bys neměla být, stalo se něco?” tázala se maminka, když uviděla svou dceru v netradiční náladě. „No, víš, mami, nevím, jestli se na to můžu zeptat, ale... proč nemůže existovat hněv, smutek a další pocity? „Terezo!” obrátila se na ni matka nervózně, „o takových věcech se mnou už nikdy nemluv, není vhodné ani správné takhle hluboko přemýšlet. Ale pro ukojení tvé zvědavosti by ti mělo stačit, že kdyby byly i jiné pocity, tak by nemohla fungovat společnost.” „Alespoň to mi řekli ve škole,” řekla si matka v duchu a povzdechla si. 

„Ale no tak, Kubíku, Terezko, vás snad nezajímá, jak myslet optimisticky? Mějte přeci rozum a přestaňte vyrušovat,” řekl s úsměvem pan učitel optimistického jazyka. „Ale, pane učiteli, vždyť jsme zase tolik neudělali,” vymlouvala se drze Terka. „Podívej se, Terezko, 

vidím, že v tobě je plno energie, co kdyby sis udělala referátek třeba naaaa... horniny a nerosty, to je krásné téma a vyfoť nám i nějaké fotky z terénu. Věřím, že Kuba ti rád pomůže. A nezapomeňte, myslete optimisticky.“

„No, tak to je perfektní, proč jsi mi musela pořád tlouct do hlavy ty nesmysly?” 

 „Hele, jako nestěžuj si, je to společná vina.” 

 „Takže to taky společně uděláme!”

„Dobře, zítra můžeme jít na Veselou skálu a vyfotit ji.” 

„Domluveno.” 

 „Veseloj,” zdravil Kuba Terku. „Veseloj,” odpověděla mu. „Musíme vyrazit rychle, protože brzy bude tma,“ řekl Kuba, „ale alespoň uvidíme hvězdičky,“ dodal. „Ale prosím tě, nebuď pořád taková bábovka, že ty se bojíš tmy?” tázala se šibalsky Terka. „Ale no tak, říkal jsem, že mám rád hvězdy,“ řekl Kuba, i když šlo vidět, že mu to Terka stěží věří. „Výborně, tak půjdeme za svitu měsíce.“ A mezitím, co se Kuba s Terkou pošťuchovali, chválili, hanili, lichotili si a diskutovali, slunce si vyměnilo stráž s měsícem a den skončil. 

„No, já si nemyslím, že by ti měl zlepšit smajlíka jenom proto, že se zná s tvou tetou z druhého kolena ze základ...,” nestihla dokončit svou větu Terka. „Poznáváš to tu?” ptala se. „Upřímně, v takové tmě bych nepoznal ani Veselou skálu, natož tuhle louku,” odpověděl Kuba. „Podívej se do mapy, ať už konečně můžeme vyfotit tu skálu,” řekl Kuba netrpělivě. Terka s pohodovým výrazem spustila: „No, tak přece najdeme cestu, když je dnes tak krásná noc.“ „Ještě abychom ji nenašli,” dodal Kuba.

„Auuuuuuuuuuuu,” ozvalo se z lesa. „Co to bylo?” vyděšeně vykřikla Terka. „Pevně věřím, že se někdo jen nahlas smál.” 

„Auuuuuuuuuuuu,” ozvalo se znovu, ale tentokrát už mnohem hlasitěji. Kuba s Terkou slyšeli pravidelný dusot, jako by někdo běžel nebo... 

„Auuuuuuuuuuuu,” tentokrát byl zvuk hlasitý tak, jako by se rozprostíral po celé louce. 

„Rychle, utíkej!” Kuba s Terezou se rozběhli směrem na západ k hustému lesu. Běželi tak rychle jako ještě nikdy předtím. Jakub měl pocit, jako by se jeho nohy už ani nedotýkaly země, už nemohl, byl na pokraji svých sil. Na Terezině tváři šlo vidět stejné vyčerpání jako na té jeho. Ale poháněl je pravidelný dusot nohou, který byl slyšet za nimi. Takový pocit měl Kuba poprvé v životě, v záplavě radosti nebyl připravený na jiné pocity.

„Aiiiiiiiiiiiiiaaaaaai!!!” 

Zakopnul o kámen, upadl a poslední věc, kterou si Jakub pamatoval, byl tento výkřik. A Jakub poznal, že patří jeho nejlepší kamarádce Tereze... 

„Co jsem si myslel, jak jsem mohl být tak hloupý...” Jakub seděl v nemocnici a bědoval. Měl strach, takový, jaký ještě nikdy neměl. Občas se sice něčeho leknul nebo byl nervózní, ale takový pocit nikdy v životě nezažil. Byl to příšerný pocit, nedokázal si odpočinout, jíst, chodit a myslet na něco jiného než na to, co se stalo, byl naprosto zdrcený. 

„No, tak, Kubo, už čtyři hodiny ses ani nepohnul a máš ten nejhorší výraz, jaký jsem kdy viděla, dej si alespoň svačinu, bude ti líp,” snažila se utišit Kubu jeho matka. On ale nereagoval, v jeho hlavě se proplétaly myšlenky a hromadila se beznaděj. Každý tik hodin byl tak pronikavý a dlouhý jako celá věčnost. Slyšel, jak za stěnou mluví doktor.

„Nic takového se nemohlo stát… muselo se stát něco strašného.” 

„Ví ten chlapec něco?” 

„Ne, pane, omdlel ještě předtím, než se to stalo, nejspíš vyčerpáním, veselice planety Radost již vyšetřuje případ.” 

Dál už začaly hučet přístroje a nešlo nic slyšet. Jakub byl napjatý jako struna. Nedýchal, jenom čekal a čekal a čekal. 

„Proč? Proč se to stalo, mami?” zeptal se s ledovým výrazem Kuba. „Co to je? To, co se teď děje, je to strach, zlost, sebenenávist? Celý život mi každý vnucuje radost, všichni se usmívají, ve škole je všechno veselé. Už jen tahle nemocnice se jmenuje Spokojená… I když tu lidé umírají,” pronesl Kuba a tázavě pohlédl na matku. „Ach, Kubíčku, vidím ti na očích obrovskou beznaděj a pocit, že to, co zažíváš, není normální. Náš svět, naše planeta je založena na radosti. Proč? Je to jednoduché a prosté. Kdysi se lidé pořád jenom mračili a nadávali si. Svět byl šedý a škaredý. A proto se to změnilo na veselý svět plný duhových barev, jaký znáš dnes. Je to přeci mnohem lepší a příjemnější. Jsou ale situace, kdy prostě nelze mít radost, jako právě tahle. Navenek se ale všichni snaží tvářit jinak, a tak je to dobře, Kubo. Musíme se více smát a řehtat než truchlit a naříkat. Musíš ale pochopit, že každá radost (aby byla opravdová), musí být vyvážena nějakou jinou emocí, ať už se ti to líbí nebo ne. Každý na to jednou přijde,” dokončila svůj projev maminka. 

„Chlapče,” oslovil Jakuba postarší doktor, který vyšel z Terezina sálu. „Povím ti na rovinu, nedoufej a buď připraven na všechno, tvá kamarádka na tom není vůbec dobře.” Kuba polkl, polila jej vlna strachu a nervozity. „Necháme vás o samotě,” skončil doktor a další čtyři lékaři s ním odešli ze sálu. Kuba vstoupil, mezi mnoha hadičkami a přístroji kolem lůžka uviděl ležet svou kamarádku Terezu. Byla v nepřítomném stavu. Kubovi se nahrnuly slzy do očí.

Promluvil na ni. „Terko!” Neodpověděl. „Terko!” Opět nenásledovala žádná reakce. Posadil se na blízkou židli a vzdychl. „Všechno je to má chyba, choval jsem se naivně a nedokázal jsem tě ochránit. Nebýt mě, neležíš tu, jsem hlupák.” 

„Ale jdi, ty trubko,” řekla slabým, ale záhadně veselým hlasem Terka. Kuba strnul překvapením, projela v něm tak velká radost, jakou ještě nezažil. Nikdo ji nezažil, byl nejšťastnější člověk ve vesmíru. „Terezo!” vykřikl tak nahlas a s takovou radostí, že doktor se strachem otevřel dveře. Terka se nenápadně usmála. „Pane doktore, bude v pořádku?” tázal se netrpělivě Jakub. Doktor se chvíli zamyslel a díval se na přístroje. „Vypadá to, jako by se jí v poslední minutě převratně zlepšily všechny hodnoty, takže to vypadá velmi dobře. Její problém byl asi spíš psychický a tys ho vyřešil,” řekl s úsměvem doktor. A tak si Kuba uvědomil, že pokud chce zažít opravdovou radost, musí taky pocítit opravdový smutek, který ale stojí za to!