Mgr. Renata Haplová

Eliška Divínová, IV.B třída – 2. místo v okresním kole.

Moje hezká vzpomínka na plyšový kožíšek

Přicházející jaro mě a moji maminku každoročně vyláká na kopec zvaný Chleba, který se nachází nedaleko našeho domu přes cestu za penzionem. Asi se ptáte, proč se kopec tak nezvykle jmenuje Chleba. Že jste takový název pro kopec ještě neslyšeli? Máte pravdu, ani jste slyšet nemohli, je to totiž můj vlastní název pro kopec s oficiálním názvem Kosiska. Já mu ovšem říkám Chleba, jelikož brzy zjara je tráva tohoto kopce ještě pokrytá zbytky sněhu,  které mi připomínají  z okna mého pokojíčku moukou posypaný pecen čerstvě upečeného chleba.

Procházka s maminkou to byla krásná, voňavá, probouzející se jaro bylo cítit všude kolem. Ptáčci zpívali, sněženky pučely a my se s mámou stále otáčely za kopcem, který jsme před chvílí pokořily. V tu chvíli na mě maminka náhle zvolá: „Pozor, Eli, stůj, ani krok, ať jí neublížíš!“ Strnu jako kamenný sloup a s úlekem se dívám pod nohy. „Copak se to na mě dívá svýma rozzářenýma očičkama a vůbec se mě to nebojí?“ Podávám tomu stvoření dřevěnou turistickou hůl, aby si k ní přičichlo. Tvoreček je obalený do hebkého kožíšku černé barvy, zpod kterého mu vykukují baculaté tlapičky. Ano, je to koťátko, kterému není více jak tři měsíce. Podívám se mu do hnědozelených očí, ono mně také. V tu chvíli mezi námi vzplane citový vztah. Od tohoto setkání každý další den už nebyl jako ty dřívější. Uplynul den, druhý, třetí a koťátko mě chodilo navštěvovat. Měla jsem z její návštěvy vždy velikou radost a pohostila jsem ji masovou kapsičkou. Ta se vždycky těšila, poskakovala u toho, tancovala a jednou mi dokonce vyskočila na záda. Já se tak lekla, zaječela jsem, ona se taky lekla, zamňoukala a seskočila dolů.

Brzy jsem začala přemýšlet o jejím jménu. „Jak já jí budu jenom říkat? A co vlastně jsi, kočička či kocourek?“ „Mňau, mňau!“, odpovědělo mi koťátko a přitom si olizovalo svůj hebký kožíšek. „Už to mám!“, vykřikla jsem radostně, „budeš se jmenovat Kožušek!“ Nad jménem jsem vůbec dlouho nepřemýšlela, protože jméno se nabízelo samo. Její  lesklý hustý kožíšek tmavě hnědé barvy s černým a červeným odstínem vybízel přímo ke jménu Kožušek. Naše toulky jarní přírodou mohly začít.

Toulaly jsme se spolu křížem krážem Ratiboří, po kopcích, k potoku, po polích a vždy, když jsme se vrátily, Kožušek ulehla celá znavená a spala v pelíšku klidně i tři hodiny. Někdy jsem ji zase pouštěla ze skluzavky dolů, chudinku. Vypadala roztomile, ale to jsem zkusila jen dvakrát, protože tato aktivita se jí asi moc nezamlouvala. Velice příjemné bylo její každodenní vítání, když jsem se, naše rodina, každé odpoledne vracely autem domů ze Vsetína.  Jak nás zpozorovala, to se vždy sedmimílovými skoky řítila z pole k nám, aby nás uvítala svým tulením. Občas sebou přinesla i úlovek myšky či ptáčka k pochlubení. Je to neobyčejně chytrá kočka. Hledám dřívko, přinese dřívko, počítám příklady do matematiky a ona mi packou ukáže chybu. Učím se online a Kožušek za oknem trpělivě čeká, až budu mít přestávku a budeme moct spolu skotačit venku.

Dny ubíhaly rychle jako voda a já si ani nevšimla, že se nám Kožušek zakulacuje, nepelichá, je klidnější, polehává na polštáři, vyhřívá se, tu a tam si uloví myš a pak si zaleze do stínu. Víc se drží u domu.

Dny i týdny míjely a náhle Kožušek zmizel. Bylo mi smutno, truchlila jsem. S maminkou jsme ji hledaly po celé vesnici. Když už nás naděje opouštěla a začaly jsme se smiřovat s tím, že Kožuška už neuvidíme, stalo se něco nečekaného. Onemocněla jsem virózou a zůstala jsem s taťkou doma. Ležím, dívám se na televizi a koutkem oka jsem si všimla stínu na naší terase za balkonovým oknem. Vyskočím a řítím se k oknu: „Kožušek!“ Křičím na celé kolo. Svou radost nedokážu ani popsat, srdíčko mi v těle poskakuje vzrušením. Tulím se k ní, je ale moc hubená a trošku pelichá. To mě trochu zaráží, vždyť nedávno ještě nepouštěla chlupy. Jak jsem ji hladila, všimla jsem si, že už nemá bříško a že asi někde kojí koťata. „ Och, ty tulačko“, zvolala jsem. „Kde ses nám toulala, už jsme se o tebe báli! A kde máš koťátka - děťátka?“ Netrvalo dlouho a brzy jsme koťata objevili. Jednu drobnou kočičku jménem Broskvička a dva malé rošťáky kocourky jménem Bříško a Moureček.

Tady končí vypravování  o Kožuškovi, která přivedla na svět tři šikovná koťátka a ta dělají stejnou radost jako jejich maminka.