Ve dnech 11. a 15. listopadu 2013 se v Praze v paláci Akropolis konal integrační festival s názvem Slunce. To je multižánrový festival, na kterém se křtí desky, hraje se muzika, tančí se, zpívá, ale především se hraje divadlo – a to se všemi, bez ohledu na to, jestli jim příroda náhodou nepřidělila všechno, co by si člověk přál. A nejlepší na tom je, že na celé atmosféře festivalu to není poznat. Nikdo se tu netváří, že pomáhá, všichni se tu cítí tak nějak společně, na jedné lodi, jakoby pod jedním sluncem. Drtivou většinu z účastníků tvoří dětská divadla z Prahy a blízkého okolí, plus několik pozvaných souborů ze Slovenska, z Banské Bystrice a Bratislavy. Do této společnosti vpluly i žačky ZŠ Luh Anna Zbořilová, Veronika Szalai, Kristýna Škrobáková a Johana Helisová, vedené Andreou Szalai.
Jejich představení se jmenuje Ne všechna přání se musí splnit, aby byl člověk šťastný, a je to balet, ale spíš balet hraný, ve kterém nejde ani tak o jednotlivé brilantní taneční výkony, jako spíše o celkový příběh: dívenka, kterou neposlouchají nohy a ruce úplně tak, jak by si přála, touží být baletkou, ve svých snech tančí, a jde jí to. Potom se ale setká s realitou v podobě konkurzu, dvě její kamarádky pokračují dál, ona ale musí skončit. Po chvílích úplného smutku, který je tu pěkně zahraný detailem, kdy zouvá taneční botky a ty letí do kouta, ale nakonec znova usíná, aby ji probudil nový, jiný sen. Je jedno jaký, důležité je, že takovou možnost máme. Že vždycky, když už se nám zdá, že dál to nejde, že se nám svět rozpadá pod rukama a před očima, ještě pořád je tu naděje na nějaký jiný, nový sen, za kterým má smysl jít. Asi tak, jako v tom krásném zpívaném muzikálu Divotvorný hrnec, ve kterém Fred Aster tak překrásně, zdánlivě neobratně, tancuje, aby podepřel hlavní myšlenku, která by asi mohla být společná všem lidem: Jdi za tou duhou, běž za tím chlapíkem, který umí následovat své sny.
A děvčata ze ZŠ Luh se na tu cestu vydaly. Při ní se potkaly s řadou dalších, dětí i herců, ale osahaly a ohmataly si i matičku Prahu, s jejím Václavákem, Staroměstským náměstím, i s těmi věžmi Týna, ze kterých se prý kdysi utrhl zvon a při svém pádu prorazil zeď domu a dopadl na dítě, které ale překryl, a to pod ním dál spalo jako v kolébce.
Naději na tu kolébku, naději na zázrak, ať v jakékoliv podobě, máme přece pořád všichni. 
                                                                                                                   -ach-