Nacisti dělali i z toho nejmenšího nebo nejběžnějšího tajnosti. Nikdy nevyjevili nic slovem dříve než činem. Nemluvili o nenávisti. Převtělili ji do skutků, když se jim to zdálo příhodné.“ (Lustig, Arnošt: Lea z Leeuwardenu. Praha (Eminent) 2000, s. 16.)
Shodně můžeme po této školní akci prohlásit, že nám nebyla příjemná. Že v podstatě nikdo z nás o konkrétní konfrontaci s tím, co víme a s místem, kde se tyto zlé věci udály, nestál. Samotné znalosti o holokaustu jsou natolik zničující, že dopřát si návštěvu jednoho z mnoha míst, kde se holokaust realizoval, je emočně devastující, ale také – nezbytný. Je to totiž způsob, jak něco takového, nebo podobného v našich životech nepřipustit. Proto musíme vědět. Připomínat. Nezapomenout. A pořád myslet na ty, kteří byli zavražděni, na ty, kteří přežili a na ty, kteří jejich bolest v sobě přenášejí dál v čase. A těm velmi děkujeme.
                                                                                                                                     –ach-